close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Hrnek

22. února 2015 v 20:53 | Lea Sklenárová
Hrnek

Je odpoledne. Jsou tři a já si jen tak sedím. Sedím si ve své kuchyni a kochám se. Vnímám tichlo a klid našeho domu. Všichni spí a jen "já jsem" se svým milovaným hrnkem a vůní čerstvé kávy.

Jednou, když jsme sundavali naší starou střechu, našel Zbyšek za ztrouchnivělým trámem schovaný bílý hrnek. Takový mohutný, ze silného porcelánu, navíc uštíplý a mě se zdál i moc těžký do ruky. Zbyšek měl ohromnou radost a hrnek si pochvaloval. "Určitě je po pradědečkovi.", řekl. Hrnek si slavnostně otřel o montérky a vystavil si ho na nejbližší špalek staré půdy. To bylo poslední místo, kdy jsem hrnek viděla.
Když jsme po čase předělali celý náš dům a konečně jsme si mohli zařídit i novou kuchyň, hrnek se znovu objevil. Do naší nové kuchyně přibyla spousta nových věcí. Obě babičky nám slavnostně vybalovaly nastřádanou výbavu. Sousedky, tetičky, strýcové a jiní příbuzní rozbalovali naše svatební dary a já jsem si konečně mohla vystavit svůj sváteční pomněnkový servis. Když už bylo konečně hotovo a všichni sousedé a nejbližší příbuzní se odebrali do svých domovů, přinesl si Zbyšek slavnostně svůj historický "hrnek z trámu" a zařadil jej mezi můj sváteční pomněnkový servis.
Neříkala jsem nic, ale "myslela si!"
Zpočátku jsem pouze pozorovala jeho užití. Když jsem přesně napočítala dny jednoho měsíce a hrnek stál úplně stejně nehybně jako celá léta předtím, přemýšlela jsem, … kam sním?!
Až jednou, když jsem zjistila, že prkénko pod kuchyňskou linkou je uvolněné, dokonce tak uvolněné, že jsem ho i vyndala, mě to "místo" napadlo. Napadlo mě, že ten hrnek schovám pod linku. Tak jsem ho vzala, strčila pod linku, vypadlé prkénko hezky nasadila zpátky a řekla si " No co! Když mohl být roky za trámem? Proč by nemohl být další roky pod linkou?"
Čas šel dál. Hrnek nikomu nechyběl. Nikdo ho nehledal, nikdo se neptal a já jednou za čas otřela svůj krásný pomněnkový servis.
Až jednou. Jednou Zbyšek zavadil o uvolněné prkénko. Prkénko vypadlo, Zbyšek se ohnul a našel tam svůj hrnek z půdy. Nemohl vůbec pochopit, jak se jeho hrnek mohl dostat až sem??? Žádné rozumné vysvětlení ho bohužel nenapadlo a stejně tak si myslel, že žádné rozumné vysvětlení mu nesdělím ani já. Strašně udiveně se pořád ptal dokola, jak se jeho archivní hrnek z trámu mohl dostat pod linku?
Nevydržela jsem to a rovnou jsem se ho zeptala já: "…. A ty jsi ho snad někdy hledal?!! Dala jsem ho tam já! Když mohl být roky za trámem, tak proč by nemohl být roky pod linkou?!"
Mé úvahy o následné budoucnosti Zbyškova oblíbeného hrnku nebyly brány vůbec jako rozumné a následným okamžikem byl hrnek s čestným uznáním opět zařazen mezi můj sváteční pomněnkový servis. Zbyšek se také od toho dne rozhodl patřičně svůj hrnek náležitě rehabilitovat. Každý den si do něj na důkaz jeho obliby a mého přesvědčení s úctyhodným rituálem zalívá černou kávu a já si jednou za čas otřu svůj svátečný pomněnkový servis.

"".. No navíc ho taky unese!"
 

Slunce, seno ... háďátka

17. února 2015 v 23:17
Dnes je vskutku nádherný den. Je půl osmé ráno a sluníčko mě vytáhlo ven. V kočárku s malou Klárkou a za ruku s malou Šárkou jsme vyrazily za humna na procházku. Všude kolem nás vonělo seno. Ten hřejivý a blažený pocit mě donutil zastavit a vychutnat si každý okamžik. Nadechnout se a vnímat vůni přírody.
"Na procházku?",… "Na procházku?" ozvalo se.
Lekla jsem se …a s pocitem nahosti na duši jsem marně šmátrala po lehkém šátku k zakrytí, ale nikde takový háček s šátkem nebyl! Až má dlaň na mé hrudi, poskytla mi úlevu a já mohla zase vydechnout.
Ten hlas, ten hlas a tón mě naprosto ochromil a doslova strhl zpátky na zem.
Rozšafná paní Květa ve své modré zástěře zrovna dozalila skleník, když si nás všimla. Nezmohla jsem se na nic, než na "dobrý den" a ona už jen spustila: "…no to víš, zrovna jdu stříkat. To včera jsem za ty postřiky dala 600,-- korun !!! A to toho už máme tááákovouhle krabici!" Květa rozpřáhla své mohutné paže a já věděla, že ta krabice je určitě ohromně veliká. "…to mám na svilušky, molice, třásněnky, háďátka, mšice, stinky, vrtule…., a to ty mrchy si i vybíraj, ..teď mi začly žrát mečíky, a to jen některý druhy!" - "Jo!.. a ten náš Matouš! No to bylo něco!! Spad včera do kopřiv! Svalil se tam a nemoh ven! Nemohla jsem ho vytáhnout! Než přišla máma, byl samej pupenec,…. ale ani necek!" Odpověděla jsem, jak je ten jejich malej klouček statečný a ať pozdravuje Jiřinu. "Nashledanou."
Chtěla jsem se vrátit do své malé hřejivé chvilky. Snažila jsem se znovu vyvolat ten opojný pocit letního rána, ale nešlo to! Když má někdo hlas jako zvon, tak v mé hlavě právě odbilo poledne. Jen Klárka v klidu spinkala v kočárku a Šárka si hrála na polní cestě s kamínky. Sedla jsem si na lavičku na břehu cesty a dívala se do pole, .. už se zelená obilí.

"..pro pána krále! Ten postřikovač nejde zastavit!!!" křičí Fanouš na Květu.

Na dvě doby

16. února 2015 v 21:19 | Lea Sklenárová
Na dvě doby

Mám manžela, dvě děti, dvě babičky, mladší sestru, jednoho psa, dvě kočky a šest slepic.
Bydlím s celou svou rodinou v malé vesničce na kopci u lesa, až na jednu babičku a mladší sestru, které obě bydlí kousek opodál, a to v jiné malé vesničce, na jiném kopci a u jiného lesa, s tím rozdílem, že mají pouze jednu kočku a jednoho psa.

Můj život se v tuto chvíli dá rozdělit na dvě doby.
Na dobu před a na dobu teď.

Předtím to byla doba, kdy jsem byla malá holka, co si hrála na princeznu, lesní vílu, a taky na maminku.
Doba, kdy jsem hledala mourovatá koťata v seníku, doba, kdy jsem šplhala do korun stromů, kdy jsem stavěla kukuřičné chýše v poli, kdy jsem v bahně vypuštěného rybníka lovila škeble, kdy jsem po dešti sbírala deštěm lesknoucí se šneky, a kdy jsem hledala vzácné poklady na smetišti.
Byla to doba, kdy jsem se doma ukázala pouze na oběd a na vdolky ke svačině.

Když jsem odrostla oblíbeným plátěnkám a vytahaným teplákům, stala jsem se učedníkem domácích prací. Děda to vzal zvenku a babi zase zevnitř. Děda mě učil roubovat stromy, ředit barvy, natírat plot, skládat dříví, vozit uhlí, podbíjet střechu, připojit vlek, vyměnit motorový olej, a také přerýt kompost. Na kompostě jsem tehdy našla svoji první mrtvolu, kdy jsem také málem přišla o život svůj vlastní, i když to prý byla pouze slepice, … ještě nějaký ten pátek jsem byla v rozpacích.

A tak šel čas dál, až jsme s dědou k mým osmnáctým narozeninám opravili a zánovně nastříkali můj první automobil, a to bylo bílé embéčko.

Babi, ta mě zase učila jiným kouskům. Hlavně, jak spořádaně sedět u stolu, protože můj turecký sed, se jí nejevil nikterak půvabný. Učila mě, jak mám prostírat sváteční stůl, jakou utěrkou leštit skleničky, jak dlouho vařit kynuté knedlíky, jak upéct škvarkové placky, jak připravit dobrou černou kávu a jak se chovat, když přijde ohlášená či neohlášená návštěva. " Hlavně mlč a poslouchej!"… slýchávala jsem nejčastěji.
Při tom všem jsem měla z kuchyně výhled z okna přímo na dvůr, kde se na protějším okapu garáže vyhřívala naše mourovatá kočka Micka a sem tam přes dvůr proběhla moje mladší sestra a za ní náš krátkosrstý jezevčík.

Tak nějak vypadalo mé šťastné dětství u babi a dědy.

A jak jsem si jako dospívající holka představovala muže svého srdce?
Asi takhle: vysokého, hnědookého s tmavými vlasy, a tak trochu rošťáka.
Snila jsem o svatbě, o dětech, o tom, kde budu bydlet, a kde toho rošťáka najdu.
Přála jsem si svatbu na zámku, moc jsem si přála mít děti dvě a úplně nejlépe do třiceti.
A pak jsem ho potkala.
Muže mého srdce.
Modrookého blonďáka, urostlé postavy, hodného, tichého a skoupého na slovo.
Navíc! Nebyl ani z daleka! Bydlel hned ve vedlejší vesnici u našeho lesa. Jak to, že jsem ho dřív nikdy nepotkala? Asi to bude tím, že je o sedm let starší než já, a já tehdy u společného rybníka měla nafukovacího kačera, a on vedle na louce proháněl starého mopeda.
A tohohle kluka jsem si taky vzala.


A tak se splnily všechny moje sny, o kterých jsem snila, a na které dosud ráda vzpomínám.

Na Den, kdy jsem se na zámku vdávala, a který byl dnem mým nejšťastnějším.
Na Den narození našeho prvního dítěte, kdy pouhá domněnka samého štěstí, se v mžiku proměnila ve skutečnou odpovědnost, když věkem zkušená sestra mi přinesla malý uzlíček v krajkách, se slovy: "Tak maminko, a od teď je miminko vaše, napořád".
Na Den, když jsem zjistila, že jsem podruhé těhotná.
Bylo to Ohromné překvapení a v mžiku se nám vše obrátilo vzhůru nohama. A tak podruhé přišla věkem zkušená sestra a přinesla mi malý uzlíček v krajkách se slovy: "Tak maminko, a od teď je miminko vaše, napořád".
"Tak přeci mám děti dvě, a to do třiceti!".
V duchu se usmívám a vzpomínám na své sny z mládí.

A tak mám děti dvě, manžela naštěstí stejného a je mi třicet let.

A tak nyní nastává doba teď, kdy "někdo" mávl kouzelným proutkem, a já … mohu psát, jak to bylo dál…

Kam dál

Reklama